Je hodně lidí, kteří opravdu mají moc rádi děti. Abych pravdu řekla, tak neznám asi nikoho, kdyby děti rád neměl, ale slyšela jsem, že také existuje opravdu mnoho lidí, kteří prý nemají rádi děti. Opravdu to jde nemít rád děti? Jsem ráda, že nikoho takového v okolí nemám. Tedy alespoň si to myslím. Tedy ne, že by je přímo nesnášeli nebo nenáviděli, ale prý nemají rádi jejich společnost. Já sice chápu, že některé děti umí být drzé a také divoké, že opravdu obtěžují okolí. Tohle sice chápu, ale řekněme si to upřímně. Děti jsou děti. A třeba i mnozí dospělí nebyli v dětství takoví, že by byli přímo ukázkové jako z knihy.
Myslím si, že občasné zlobení dětem prostě patří. Protože není zlobení jako zlobení. Protože děti, když třeba zlobí, tak vyjadřují tím sami sebe a nemusí to dělat úplně schválně, že by se jim třeba něco nelíbilo. Nebo že by to děti dělaly schválně a měly radost z toho, že rodiče se na ně zlobí. Podle mého názoru je opravdu mnoho lidí, kteří tohle chápou, ale jsou tady i tací, kterým to vadí a nikdy to nepochopí. Abych pravdu řekla, já mám dvě děti a jsem opravdu ráda, že ty své dvě děti. Protože jsem opravdu dlouho nemohla otěhotnět, takže jsem opravdu šťastná, že se mi podařilo otěhotnět hned dvakrát během tří let.
A opravdu bych neměnila. A děti mám opravdu moc ráda. Pracovala jsem čtyři roky totiž ve školce. A nyní už tam nepracuji, protože jsem těhotná a už se těším na třetího potomka. Myslím si, že je mnoho žen, které nemohou třeba otěhotnět a přály bych si dítě. A tak mě napadlo, že by si třeba mohli také dítě adoptovat. Je přeci tolik dětí, kteří hledají lásku a milující domov, že to ani nejde spočítat. A jaký postoj máte k dětem vy? Anebo k adopci? Já jsem si řekla, že kdybych nemohla otěhotnět, tak já bych jistě děťátko adoptovala, protože bych si nedokázala představit život bez dětí.
